Jdi na obsah Jdi na menu
 


Černé vlasy mu padaly přes jedno oko a on si je neustále odhazoval. Najednou zvedl hlavu a já mohla vidět jeho dokonalé modré oči, které si podbarvil tužkou. Podíval se na mě a já se lekla a můj pohled sklouzl na zem.Po chvíli jsem ho projela očima od zdola nahoru. Měl celkem nové conversky, černé kalhoty a modré tričko, které mu ladilo s očima a přesně do těch očí jsem se musela znovu kouknout.
Podal mi ruku, na které měl černé potítko a řekl:,, Ahoj, já jsem Matt, ty jsi ta nová spolužačka?" Ano, byla jsem nová.Přestěhovali jsme se sem před nedávnem kvůli tátově práci. Jeden den v nové škole a já už věděla, že se asi brzo zamiluju. Po pár dnech jsem se doopravdy zamilovala.Milovala jsem Matta celého. Jeho vzhled,eprese,chování,muziku prostě všechno.Každý den jsem procházela kolem jeho skříňky,když jsem šla na matiku a každý den jsem si četla nápis na ní:LÁSKA JE SLEPÁ A PROTO MILUJI TMU! Ano, bohužel měl holku. Jmenovala se Sussi a byla naprosto v pohodě, taková cáklá Emoška.Chodila do vedlejší třídy,ale tam moc kamarádů neměla, protože většinu přestávek trávila s Mattem.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - --- - - - -- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -- - - - -- -- - - -

V nové třídě jsem si hned našla kamarády, ale měla jsem i nepřátele. V poslední době jsem se s nima dost hádala a bylo to mezi náma napjatý. Když jsem šla večer od kamarády, počkali na mě na rohu takový temný uličky a chtěli si se mnou vyřídit účty. Chvíli se dohadovali, co by mi mohli udělat a pak se dohodli, že menší kérka by mi neuškodila. Cukala jsem se, ale drželi mě pevně. Jeden vzal cigaretu a chystal se mi tam něco vypálit, když v tom šel okolo Matt. Rád se poflakoval temnjma uličkama večer. Poslouchal hudbu a přemýšlel při tom. Když mě uviděl, jak mě drží ty klui, zařval na ně, ať mě pustí. Chvíli si to rozmýšleli, ale pak mě odhodili k Mattovi. Ten mě pevně objal a zeptal se, jestli je všechno v poho. Když jsem se vzpamatovala, tak sem mu řekla, že je všechno asi v pohodě. Podezíravě se na mě kouknul a ještě jednou mě dlouze objal. Byl to neskutečný pocit bezpečí, ještě někdy jsem se necítila, tak dobře v něčím objetí. Ani jeden z nás netušil, že nás celou dobu sledovala Sussi a že si to vyložila trochu jinak. Pak jsem se s Mattem rozloučila a šla domů.
Další den seděl Matt na lavici a koukal do zdi. Nevypadalo zrovna, že by mu bylo nejlíp. Šla jsem za ním a snažila jsem se mu pomoct. Zeptala jsem se ho, co se stalo a on mi odpověděl:,, Sussi nepřišla do školy a ani mi nebere telefony, neodepisuje na esemesky. To se ještě nikdy nestalo. Vždycky mi aspoň napsala, že je jí blbě." Snažila jsem se ho utěšit, ale nešlo to. Celej den byl nějakej skleslej a s nikým se nebavil. Když jsem šla večer venčit psa, potkala jsem Matta, který se motal po ulici trochu opilý a zoufale brečel. V jedný ruce držel flašku v druhý nějáký dopis. Byl to dopis od Sussi....
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -- - - - - - - - - - - --

Posadila jsem Matta v parku na lavičku a začala jsem číst dopis od Sussi.Bylo v něm napsáno:
Můj nejmilejší Matte,
celou tu dobu jsem tě milovala a nemyslela jsem na jiného kluka než jsi ty. S tebou jsem prožila ty nejhezčí chvíle. Ty jsi byl moje všechno!!! Když jsem šla večer domů, viděla jsem tě, jak se objímáš s jinou. Radší nežít vůbec, než žít bez tebe. Dobře jsem si to promyslela a doufám, že dobře. V životě bych se nevyrovnala s tím, že bych tě ztratila...
Miluju tě...!!! S láskou jenom tvá Sussi....

Nevěděla jsem, co říct. Dívala jsem se na něj, jak se vevnitř tiše užírá a měla jsem pocit, že za to všechno můžu já. Viděla jsem tu naprostou beznaděj v jeho očích. Snažil se najít něco, aby si dokázal, že neumřela, ale byla mrtvá, on to věděl a nemohl to změnit, nemohl tomu zabránit. Pořád brečel. Doprovodila jsem ho domů a snažila jsem se ho znova utěšit. Před dveřma jsem ho objala a řekla, ať se drží. Ještě večer mi přišla esemeska, že Matt nebude chvíli chodit do školy. Chápala jsem to, potřaboval chvíli pauzu.
- - - - - - -- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -- - - - - --

Večer jsem chodila venčit psa a doufala jsem, že někde potkám Matta, ale nepotkala. Vůbec nevycházel ven a ve škole se mi po něm taky stejskalo. Nikdo mě nemohl rozesmát...Když jsem jednou přišla domů, viděla jsem na stole dopis. Byl pro mě a tak jsem si šla do pojíčku přečíst. Pomalu jsem rozbalila obálku a začala číst. Hltala jsem každé slovo a každé slovo mi zabodávalo nůž čím dál tím hloubš do srdce. Stálo tam:
Milá Veronico,
věděl jsem celou tu dobu, že mě miluješ, ale já miloval Sussi. Promiň! Chovala jsi se ke mě hezky a já tě bral jako nejlepší kamarádku. Víš, já bez Sussi nedokážu žít a nebudu radší žít vůbec, než s mnoha kamarády, ale bez ní. Nejvíc se bojím, že se naše duše po smrti nepotkají, ale doufám, že jo, že naše láska je mnohem silnější. Navštiv prosím někdy můj hrob...!
Ty si mi byla v poslední době nejblíž a proto bych se chtěl s tebou rozloučit. Sbohem!!!
S láskou...Matt X)

Chvíli jsem stála na místě a čekala až mi to pořádně dojde, ale pak jsem začala brečet. Po hodině jsem se trochu probrala a vyběhla jsem na ulici. Ze začátku jsem nevěděla, kam běžím, ale pak jsem pomalu začala směřovat k Mattovu domu. Stála tam pohřební služba a vynášela rakev. Přikrčila jsem se za strom a sledovala jsem to. Za rakví vybýhala Mattova brečící máma a potom táta. Sledovala jsem, jak nakládají rakev, ale neměla jsem sílu, kamkoliv jít. Jenom jsem tam bezmocně stála a mlčela.
Chvíli jsem také přemýšlela o sebevraždě,ale byla to blbost, Mattabych nikdy nezískala. Matt bude milovat Sussi i po smrti a ona jeho. Uvědomila jsem si, že tohle je láska ža za hrob a že je nic nerozdělí. Ani smrt!

Dnes je to přesně rok, co se to stalo a já tu stojím na jejich hrobem a modlím se za to, aby se jejich duše potkaly

Ležím v nemocničním pokoji a marně se snažím si vzpomenout,jak jsem se tady vlastně ocitla…Za velkými okny panuje sychravá nálada podzimního podvečera a já ani netuším co je za den…Třeští mi hlava a nemohu se zvednout.Jediné,čeho jsem si všimla je to,že jsem na kapačkách…Pronikavá bolest hlavy mi nechce dovolit si vzpomenout,co se vlastně stalo,že tady ležím a ani nevím,jak dlouho.Raději zavřu oči a pomalu zase usínám…Dřív než se ale ponořím do spánku projede mi hlavou otřesný pohled:jasně červené auto,co se proti mně řítí…A spolu s tímhle zábleskem se mi najednou vrací další a další vzpomínky.Poslední,co si pamatuji je středeční odpoledne.Ze školy jsem šla rovnou domů a docela jsem spěchala.Těšila jsem se,že si bezstarostně sednu k počítači a budu si psát s přáteli o jejich zážitcích ze školy a taky si možná budu psát s tím,do koho jsem tolik zamilovaná přesto,že o mě nestojí…Přecházela jsem přechod a už jsem byla skoro na jeho konci,když se ze zatáčky vyřítilo nějaké červené auto a napralo to přímo do mě…Pak si matně vzpomínám na to,jak ke mně přiběhl malý chlapeček a volal na maminku,ať něco udělá.Pravděpodobně zavolala sanitku a tak teď ležím tady…V hlavě se mi míhají tisíce otázek…Kdo byl vlastně řidič toho červeného auta?Ujel z místa kde mě srazil aniž by mi pomohl?Jak vážný je můj zdravotní stav?Kolik dní už tady jen tak bezvládně ležím?Vědí o tom moji rodiče?Přátelé?A pokud už tady ležím dlouho,byli se na mě podívat?Je mi smutno,nikde žádný doktor,sestra…na pokoji jsem sama a tak není nikdo,koho bych se zeptala a k tomu ta příšerná,vytrvalá bolest…Jako by mi někdo bodal nože do hlavy…Oči se mi samy zavírají,ale já nechci usnout!Co když přijde nějaký doktor nebo sestra a já budu spát?Jak se pak dozvím odpovědi na své otázky?Spánku se však neubráním dlouho.Spala jsem až do rána,kdy mě probudily hlasy.Dva doktoři a jedna sestra o čemsi debatovali nad mojí postelí ale nerozuměla jsem jim.Jejich hlasy zněly velice daleko.Otevřela jsem oči a chvíli trvalo,než jsem viděla jasně.Mladý medik zastavil svoje rozprávění ,usmál se na mě a pověděl: "Vítejte zpět,slečno.Vy jste nám tedy nahnala strach" Snažila jsem se opětovat mu jeho milý úsměv,ale moje mimické svaly mne příliš neposlechly. "Já..co se vlastně…?"Chci položit jednu ze spousty svých otázek,ale přeruší mne primář.Před týdnem Vás srazilo auto a ujelo.Naštěstí nějací lidé hned zavolali sanitku i policii.Jestli se chcete zeptat,zda řidiče toho automobilu chytli,nepotěším Vás.Policie po něm sice stále pátrá,ale naděje je velmi malá. Když Vás přivezli,byla jste ve velice kritickém stavu,ale díky vaší odvaze,síle a šikovným ručičkám našich lékařů,jste přežila.Týden jste ležela v komatu." "A teď?Já…Budu žít?"ptám se a všemi silami se snažím zadržet slzy,ale nejde to…Jsme na to příliš vyčerpaná a slabá. Medik mne vezme za ruku a povídá "Nebojte se ,uděláme pro to vše,co bude v naši silách.Tak krásného mladého děvčete by byla neskonalá škoda." Primář ho nenechá příliš dlouho mluvit a raději pokračuje sám "Velkým úspěchem je,že jste se probrala.Jste bojovnice,vidím to na Vás!Věřím,že to společně zvládneme.Teď byste měla ale raději spát,to Vás posílí." Už už chtějí odejít,ale mám přeci ještě spoustu otázek! "A byl tady za mnou někdo?Co moji rodiče?" "Byli tu za Vámi několikrát.Také jste tu měla sestru a bylo Vás tu navštívit i několik přátel" "A Filip?Byl tady?" "Promiňte…Filip? To je Váš přítel?" "Ano.. Totiž ne…jen Kamarád…"Vzápětí jsem litovala své otázky…Jsem tolik naivní,abych si myslela ,že sem za mnou přijede?Nemá to zrovna nejblíž ,času má poskromnu a navíc asi ani neví,že jsem tady…A i kdyby věděl,proč by za mnou jezdil? Co pro něj znamenám? "Je mi líto slečno,ale myslím,že žádný Filip tu nebyl.Ale teď na to nemyslete a snažte se spát.Spánek vám pomůže." "Ano…děkuji" "A slečno,kdybyste cokoliv potřebovala,zazvoňte,budeme tu hned" oznámí mi ještě ve dveřích sestra a odcházejí.Zase jsem zůstala sama se svými myšlenkami,které se nemohli odpoutat od Filipa…Tolik bych si ho přála vidět když nevím,jestli ještě někdy budu mít tu možnost…To co říkal ten primář neznělo příliš přesvědčivě a tak mi vrtá hlavou,jak to se mnou vlastně je…Nechci nad tím přemýšlet!Nechci přemýšlet nad ničím a tak poslechnu doktora,zavírám oči a usínám…Najednou zaslechnu nějaké hlasy,ale nechci otevírat oči.Nevím kdo to je,ale slyším mužské hlasy a také nějakou dívku.Kéž by to byl Filip,ale ten je daleko…nepřijede.Otevřou se dveře a dovnitř kdosi vchází.Našlapují velice lehce,aby mne nevzbudili.Jsem zvědavá,kdo to je,ale příliš mě zajímá,co se bude dít na to,abych otevřela oči… "Vypadá tak..bledě a drobně…Jako nikdy…Je taková slabá" okomentuje dívka můj zbědovaný vzhled a já po hlase poznávám dívku,kterou mám velice ráda…Je to moje kamarádka z tábora,ale bavíme se spolu vždycky přes celý rok.Pokaždé si máme co povědět a nikdy s ní není nuda…Zrovna ji,bych tady ale příliš nečekala…To,že za mnou přišla ona,mi vlilo nepatrnou naději,že by spolu s ní mohl přijít Filip…Ale chlapec odpovídá "To ano…Jako by byla úplně někdo jiný…Kde je její elán a síla? Vypadá křehce a opravdu slabě…"Chvilku váhám,kdo by to mohl být ,ale hned vzápětí se kaji za to,že jsem váhala… Opravdu je to Filip,ale úplně jiný než ten,kterého bych si tady tolik přála vidět…Nad jejich slovy se vznáší nejistota a obavy…opravdu vypadám tak mizerně? "Víš…já…mám o ni strach" Prvně slyším slůvko strach z úst téhle dívky,která je vždycky nad věcí a plná jen samého optimismu… "Neboj,o ni se nemusíme bát.Vždyť ji znáš!Je tak silná!" Chlapec obejme dívku a políbí ji.Srdíčko mi poskočí radostí…Tihle dva spolu?Věděla jsem ,že Filip ji miluje,ale že Hanka…Vždycky tvrdila,že už Filipa nemiluje…Jak on se kvůli ní trápil.Moc to těm dvěma přeji,tolik k sobě patří!Mají o mne strach?To je to se mnou tak vážné?Chtěla bych otevřít oči a říct jim pár milých slůvek,ale ne.Až jindy…Tedy pokud nějaké jindy vůbec bude…Nechci,aby věděli,že jsem je slyšela…chvilku mlčky stojí u mé postele,nevím,zda se na sebe dívají nebo jen upínají své soucitné pohledy na mě… "Už budeme muset jít,ale zase přijdeme…snad budeš příště vzhůru.Drž se,jsi silná…Máme tě rádi " promluví ke mně na rozloučenou a odcházejí…Jsem moc ráda,že tu za mnou byli a řekli mi pár milých slov,ale také mám zase nad čím přemýšlet…Vážně vypadám tak hrozně? A je to se mnou opravdu tak vážné?Možná jsem měla otevřít oči a mluvit s nimi,protože co když až budou chtít přijít příště,už tady nebudu?A tak mne napadá kde mám vlastně telefon? A kolik lidí ví,že jsem tady? Přemýšlím ale ne dlouho...Zase se potápím do říše spánku…Tak mne napadá,že už bych se třeba nemusela probudit…To jsem to zase vyzdobila…teď se budu bát i usnout!

Takhle jsem tady proživořila další tři dny a nic se nezměnilo.Párkrát tu za mnou byli naši,na mamince bylo vidět,jak jen s těží skrývá pláč a tatínek byl ten,co ji podporoval…nás obě!Ten mladý medik se jmenuje Martin a moc hezky se o mě stará…je milý a pozorný,jen vždycky když se chci ptát na můj zdravotní stav,rychle od toho tématu odbíhá a zdá se,že ho vždycky trochu zabolí tahle otázka.Ležím tu den za dnem a mám pocit,že se nic nelepší a navíc mi to přijde nekonečný…Jen když je tu se mnou Martin a povídáme si tak mi čas utíká…Vyprávíme si historky a on mě drží za ruku…Cítím se tak víc v bezpečí…Nikdy se nezeptal na Filipa,ani přes moji otázku hned po probuzení…snad se bojí zeptat? Nebo mi nechce ubližovat? Nevím,ale jsem za to ráda… Netuším,co bych mu řekla…

V neděli se za mnou stavilo spousta lidí.Přišla Káťa,moje nejlepší kamarádka ze třídy a vyprávěla mi veselé školní zážitky a také to,jak se jim všem po mě stýská a jak se jim mám brzy vrátit.Také mi vyprávěla,že už to dala dohromady s jejím novým objevem a jak jim to klape…Všechno jsem jí to moc přála,ale také jsem jí trochu záviděla,že tohle všechno může prožívat,zatímco já tady ležím a pomalu ani nevím,co je za den a jak jsem tu dlouho.Okolo poledne mě přišla navštívit celá velká parta přátel.Bylo jich tolik,že nebýt Martina,tak je za mnou ani nepustili!Zase se na mě přišli podívat Hanička s Filipem,ale také spousta dalších lidiček co k nim neodmyslitelně patří…Přinesli mi dokonce velikou kytičku,abych to tam prý neměla tak smutné…Byli první,které to napadlo.A přitom se podívejte na jakýkoliv Film…Tam má pokoj plný květin každý…Udělali mi velkou radost…Říkali mi,jak mne mají rádi,jak se musím moc brzy uzdravit,abychom mohli zase něco podniknout…Byli tak milí!Jen jediný človíček mi do téhle velké party chyběl…Ano,napadá Vás správně,že myslím Filipa..Tedy ještě jeho starší brácha,ale myslím,že ten nepřišel hlavně proto,abych se ho na něj neptala.Všichni slíbili,že zase přijdou a popřáli mi,ať se brzy uzdravím a odešli…Když se za nimi zavřely dveře,začala jsem přemýšlet …Mám-li odejít na pořád,a že se mi vůbec nikam nechce,chtěla bych vidět ještě alespoň jednou naposledy Filipa…Ale na to mám příliš hrdosti v mém na hadičky napojeném velmi slabém tělíčku,abych mu vzkázala,že ho chci vidět…Sám od sebe ale taky nepřijde…Ještě ten den se za mnou přišli podívat další dvě kamarádky,které jsem také moc ráda viděla…Za celý den jsem toho moc nenaspala a tak jsem byla dost unavená. A to měl Martin noční a tak si se mnou přišel povídat.Když se otevřeli v noci dveře,vždycky jsem věděla,kdo to je.Nešlo se nevzbudit,protože jsem ho pokaždé moc ráda viděla.Dneska jsem ale dlouho nevydržela,cítila jsem se moc slabá…Ráno jsem se probudila bolestí…Bolest hlavy se mi vrátila a měla jsem horečku.Doktoři se shodli na tom,že jsem byla včera příliš přetížená a tak mi zakázali víc jak dvě návštěvy za den a ještě musely být krátké.Na návštěvy jsem ale stejně neměla ani pomyšlení.Nebylo mi dobře,všechno mne bolelo a snažila jsem se spát.Rodiče by mi stejně nic nového neřekli,všechny kamarády jsem včera viděla a Filip by sem nepřišel ani náhodou.Za celé dva dny jsem se s nikým krom doktorů ani neviděla.Prý za mnou byli rodiče a ségra,ale nikdo z nich mne nechtěl a vlastně ani nesměl budit.S Martinem jsem také mluvila jen jednou.Pomalu jsem se ale začínala cítit líp a tak už jsem toho ani tolik nenaspala.Myslela jsem,že už se vše bude jen zlepšovat a i Martin se pokaždé víc usmíval,když jsme se bavili o mém stavu.Martin byl moje podpora,moje malá zpovědníčka a byla jsem moc ráda,že ho mám.Za těch pár dní jsme se toho o sobě dozvěděli tolik…I když pár dní?Ležím tady už pěkně dlouho…Aspoň mi to tak přijde.Nikdy jsem nebyla v nemocnici ani přes noc a teď?Ležím tady a ani nevím,jestli se odsud někdy dostanu…Spolu s těmito myšlenkami jsem usnula a probudilo mě až někdy odpoledne lehké zaklepání na dveře.Dovnitř přišla Hanča,ale dneska byla sama.Otevřela jsem oči,aby si nemyslela,že mě probudila. "Ahoj" "kdes nechala Filipa?" "Šla jsem kolem a tak jsem se tu za tebou chtěla stavit taky jednou sama." "už jsem tu potřetí.Když jsme tu byli poprvé,tak jsi spala." "Jo,já vím,říkali mi,že jste tu byli" Povídali jsme si dlouho ,nikam nespěchala a tak jsme probrali …no skoro všechno…padla řeč i na Martina,že se jí líbil a prohřešili jsme toho spoustu. Na chvíli jsem se odmlčela a pak jsem začala mluvit o tom,co mě tolik trápilo "Víš,Hani…Já nevím,jestli se odsud vůbec někdy dostanu" "Ale určitě…" Chtěla mne přerušit ,ale já ji nenechala "nech mne to doříct prosím…Nevím,jestli zemřu,nikam se mi od vás nechce,ale má-li to tak být,chtěla bych -a teď odkládám veškerou svou hrdost,která mi bránila to říct-ještě alespoň jednou vidět Filipa…Však víš…jen jako kamaráda,obejmout ho a poděkovat mu za to,že je a říct mu,třeba to,že doufám,že na mne nezapomene.A proto tě prosím,ač se mi nechce se před ním takhle zbědovaná ukazovat,řekni mu že bych ho ráda viděla.O nic se nedoprošuj,nic víc neříkej.Ani nevím,jestli vůbec tuší,že jsem tady…Bylo pro mě moc těžký říct ti to,protože jsem se jednou zařekla,že nikdy nebudu o nic škemrat a nebudu za ním pádit,ale jestli ho mám vidět třeba naposled,chci to." Jen se na mě podívala a viděla jsem,že se jí derou do očí slzy "řeknu mu to,neboj a za tebe doufám že přijede,i když nevěřím,že se odsud nedostaneš a neodejdeš s hlavou vztyčenou k nebi a s úsměvem…Mám tě ráda Kaťule a moc bych chtěla,aby ses netrápila…Vyřídím mu to co nejdřív."to už se jí slzy kutálely po tvářích a ani já se pláči neubránila…Prvně jsem ji viděla plakat.Dostala jsem strach.Neřekli jí snad doktoři víc než mně?Vzájemně jsme se tomu smály a při tom plakaly…Pak odešla a já čekala,co se bude dít.Klesla jsem na dno a vzdala se hrdosti.Opravdu jsem ho chtěla vidět.Moc.

Uplynul den,dva,tři,přišli přátelé,rodiče,všichni jen ne on!Odložila jsem svoji masku,zůstala mi jen má pravá tvář.Na nic jsem si nehrála,byla jsem upřímná ale nebylo mi to k ničemu.Nepřicházel.Jednou v noci jsme si zase povídali s Martinem "Chci se tě už dlouho na něco zeptat" bála jsem se,jaká otázka padne,ale jestli ho něco trápí,ven s tím "Kdo je vlastně ten Filip?Ptala ses na něj hned ten den co jsi se probrala a pak jsi se o něm alespoň přede mnou nikdy nezmínila.Jestli se o tom nechceš bavit,pochopím to." "Ráda ti odpovím,není co tajit.Byla jsem do něj dlouho zamilovaná ,ale nikdy jsme to nedali dohromady…" "ty jsi zamilovaná pořád ,viď?" zeptá se při pohledu na můj smutný pohled"Ani jednou tu nebyl…nikdy jsem nevěděla,co si o tom všem myslí,ale teď mi to začíná být jasné…Dokonce jsem se natolik ponížila,že jsem mu vzkázala,že bych ho chtěla vidět,že nevím,jestli se odsud někdy dostanu a jestli ráda bych ho ještě někdy viděla,ale on? Nepřišel! Jsem mu ukradená a chápu to…Jen jsem myslela,že alespoň pochopí moji situaci a přijde…Přecenila jsem ho.Ale myslím,že tohle jsi asi slyšet nechtěl" "Ne,jsem rád,že jsi mi to řekla…Jen …víš…vím,že do tebe je blázen nejeden kluk a ty je ani nestíháš odhánět,ale myslím ,že jsem se stal jedním z nich…Někoho,jako jsi ty jsem ještě nepotkal…"Nevěděla jsem,co na to říct a tak jsem udělal to ,co situace žádala…políbili jsme se…Věděla jsem,že jestli se odsud jednou dostanu,že právě Martin bude ten,kdo mě bude doprovázet kam jen budu chtít…Ale dostanu se odsud? Co když přeci jen přijde Filip a já? Já zase nebudu vědět kudy dál?Ale nad tím teď nechci přemýšlet.Martin je tu se mnou a ten mě neopustí…Po chvilce ticha mi dal dobrou noc a odešel…Netušila jsem,že ho tu noc vidím naposled,netušila jsem,co se odehraje v dalších hodinách a nenapadlo mne,že už mu nikdy nebudu mít možnost říct,jak moc důležitým pro mne byl.

Ráno jsem se probudila a měla jsem moc zvláštní pocit.Přišli za mnou rodiče a sestra.Ten den jsem tušila,že se něco stane.Všem jsem jim řekla,jak moc je mám ráda ,že jsem jim moc a moc vděčná za to,že se mnou byli od mých prvních krůčků,prvního slůvka a vždycky stáli při mně…Odcházeli s úsměvem a to jsem potřebovala.Jediný koho jsem neviděla a tolik jsem po tom toužila nepřicházel.Za to jsem stále blíž a blíž cítila jak se po mě sápe ONA…Smrt…Najednou se otevřely dveře,ale jestli čekáte,že vstoupil on,nečekejte.Přišla za mnou Hanička…Zase.Věděla jsem co mne čeká a tak jsem i jí pověděla,co pro mne znamená a dostala pár čísel ,jmen a dopisů,které měla předat.Jako poslední jsem ji chtěla požádat o vyřízení krátkého vzkazu Filipovi… když jsem začala,přerušila mě se slovy : "bylo to tvé přání,chtěla jsem ti ho splnit" Objala mne a zadržela slzy,její uplakaný úsměv byl upřímný …myslím,že i ona věděla,že je to poslední úsměv,který mi věnovala…Podala si kliku od dveří s tím,na kterého jsem tady celou tu dobu čekala…Měla jsem snad cítit zlost,že nepřišel dřív,ale protože jsem věděla ,že nemám tolik času,veškerou zlost jsem odložila.Otevřel dveře,usmál se a nenechal mne mluvit "Prosím nic neříkej,chci se ti omluvit,že jsem nepřišel dřív.Od začátku jsem věděl,kde jsi a že jsi na tom špatně a byl jsem zbabělec.Když mi Hanka řekla,že mě chceš vidět,nemohl jsem se sebrat a jet za tebou.Miluju tě a zbabělý jsem proto,že jsem se chtěl vyhnout tomu,abych tě viděl odejít…Chtěl jsem tě nechat odejít bez rozloučení,ale to bych si pak nikdy neodpustil…Musím se rozloučit a musím ti říct,že tě miluji a omlouvám se za to,že jsem nechtěl trávit každičkou chvíli s tebou…" tohle dořekl se slzami v očích a sedl si ke mně. "teď zas nech mluvit ty mě,prosím…nemám už moc sil a vím co mě čeká…Ta dvě slova co můžou jen stěží vystihnout to,co k tobě cítím chci,aby byla poslední co řeknu a tak mě jen polib,obejmi a nech mě zemřít…nechce si mi odejít a nechat vás tu,ale má to tak být…Miluji tě

Seděl jsem na lavičce u dětského hřiště na louce uprostřed lesa. Bylo kolem půl jedenáctý večer a já vzpomínal na svou největší lásku. Bylo docela chladno, ale hodně hvězd jako před nedávnem, když jsem tu neseděl sám. Z lesa vanul jemný vánek a kolem bylo překrásné ticho. Vytáhl jsem krabičku s cigaretami a jednu si zapálil. Opřel jsem se o opěradlo lavičky a koukal jsem se na tu krásně posypanou oblohu hvězdami. V tu chvíli jsem se zamyslel a začal jsem vzpomínat, jaké to bylo dřív.

Líbila se mi už dávno před tím, než jsem ji získal. Měla krásné tmavé oči, které když se na mě podívali zářily spokojeností. Její úsměv mě uměl zahřát na srdci a rozveselit. Byli jsme spolu šťastni. Každý den, který to šlo jsem něco podnikali. Ať to bylo venku, v kině nebo v hospodě. Měl jsem ji hodně rád u sebe. Neuměl jsem bez ní být už ani chviličku. Když jsme nebyli spolu, neustále jsem si volali nebo psali. Ona měla moje tričko a já jejího psa. Nikdy by mě nenapadlo, že tyhle společný chvíle někdy skončí.

Jednoho dne jsme rozhodli jít ven. Šli jsme se projít do parku a tam si sedli na lavičku. Povídali si, smáli se, zlobili jsme se navzájem a líbali se. Bylo nám moc krásně. Kdybych věděl, co se mělo poté stát, nechtěl bych, aby ten den skončil. Bylo pozdě večer. Šli jsem na zastávku. Vždy mě chodila vyprovodit. Autobus dlouho nejel. Bylo mi to divný. Nechtěl jsem, aby se mnou déle čekala. Tak jsem ji políbil dlouhým vášnivým polibkem a ona šla domů. Zastavila se u přechodu, ještě mi zamávala a vkročila na přechod. V tu chvíli se vyřítilo ze zatáčky auto a než jsem se rozeběhnul, její tělo bylo sraženo k zemi. Auto hned odjelo. Běžel jsem k ní. Její tělo leželo bezvládně na silnici a já jsem pochopil, že je konec. Konec těch krásných chvil s ní. Nechtěl jsem si to přiznat. Vzal jsem ji do náruče a z mých očích padali slzy až na její tělo. Pootevřela oči, podíval jsem se do nich a měl jsem radost, že je mohu ještě vidět. Byly plné bolesti a vyděšení. Její ústa se pootevřeli, ale nic neříkaly. Nemohla dobře dýchat a její tělo se ani nehnulo. Poprvé a bohužel naposledy jsem ji řekl: "MILUJU TĚ." Ale od ní jsem to už neslyšel. Jen se ji trochu rozzářily oči a poté se zavřely. Ještě jsem ji k sobě přitiskl a dotkl se jejích rtů, naposledy jsem ji políbil.

Dodnes lituji toho, že když mi řekla, že mě miluje jen jsem se pousmál a byl jsem rád, ale nic jsem jí na to neřekl. Stihl jsem jí to říct až, když mi v náručích umírala. Neustále na ní myslím a chodím na místa, která jsem spolu navštívili. Občas mi stékají slzy po tvářích, ale srdce mi krvácí pořád. Rád bych ji znovu políbil, pohladil po tvářích a ukryl ji ve své náruči

Byla jedna dívka...A byl jeden chlapec...Bydleli nedaleko od sebe a tak se často vídali na procházce se svými pejsky....Ani jednoho ale nikdy nenapadlo na toho druhého promluvit...

Dívka nikoho neměla...Rodinu,její blizcí všichni do jednoho umřeli při autonehodě..Bydlela se svou tetou,mimochodem s tetou,se kterou už od malička citově strádala a už ji bylo skoro 18.let.Myslela si,že pro ni život nemá smysl...Až do dne,dokud nepotkala JEHO!

Čas plynul a nic se nedělo...Dívce to trhalo srdce,chlapci to trhalo srdce...

Dívka už nemohla dál čekat..Nemohla už bez něho žít.Cítila to...Cítila,že i on ji miluje.Cítila že to vyjde a oni budou moci být konečně spolu..

Vyšla v obvyklou dobu se svým psem ven,aby ho potkala na onom místě,kde se pravidelně setkávali.

Uviděla ho.Zastavila se,naokamžik zaváhala a pustila se za ním.

Podivně se na ní podíval,zarazil se...V dívce hrklo....On se zamračil....Ale ona šla dál...Říkala si,že teď už to nemůže vzdát.

Přišla k němu...Pozdravila ho...On mlčel..Pozdravila ho znovu...Zamračil se na ní a hrubě ji poslal k čertu....Do očí ji vyhrkly slzy.Nehleděl na to,otočil se a už byl pryč...

Dívka se strašně rozplakala a rozběhla se domů.

Doma vzala kus papíru,tužku..A napsala dopis..Dlouhý,plakala..Ale napsala ho tak,aby vyjádřila všechno co cítí a na nic nezapomněla...Dopis dala do obálky,zalepila...

Rozběhla se k jeho domu,dopis hodila do schránky a došla s brekem v očích a pocitem úzkosti domů...

Šla pro lékárničku...Našla nejobsáhlejší plato tabletek,přečetla nápis,aby se ujistila,že to neni žádný vitamín nebo celaskon a šla pro sklenici vody..

Posadila se na postel.Do ruky vzala JEHO fotku,kterou už dlouho vlastnila a rozplakala se.Pomyslela si,že pláče nejspíš naposledy....Poslední pohled věnovala vpíjením se do jeho krásných čokoládových očí,naplnila si 2 hrsti prášků a.....polkla....zapila,lehla si do klubíčka...Už se neprobudí...nikdy...

Druhý den:

Chlapec přijde domů.....Chce vyzvednout poštu a uvidí obálku se svým jménem...

Vezme ji zvědavě do ruky a začte se hned u schránky...Rozpláče se hned při prvních řádcích...

Rozběhne se k jejímu domu.Zazvoní.Otevře teta.Zeptá se ho,co potřebuje...Vyřkne své přání,načež mu žena v slzách v očích oznámí,že dívka zemřela na předávkování prášky...Důvod neznám...

Chlapec se podruhé rozpláče...Důvod zná.....Běží domů,otevře dveře a se slzami v očích vlepí svému jednoveječnému dvojčeti pořádnou facku....Ukáže mu dopis od dívky...Bratr pochopí...Padnou si kolem krku.....Je jim to jasné...V den,kdy šla dívka říct svému milému,co k němu cítí,byl venku zrovna venčit jeho na chlup stejný bratr....

Chlapec a děvče jeli na motorce víc jak 120 km/h....
Děvče: Spomal, prosím. Bojím se...
Chlapec: Ne, to je zábava.
Děvče: To teda není... Prosím zpomal!
Chlapec: Fajn. Až mi řekneš, že mě miluješ!
Děvče: Miluju Tě.. už spomal
Chlapec: Teď mě obejmi. Jakoby to mělo byt naposled...
Děvče ho obejme..
Chlapec: Můžeš mi sundat helmu a nasadit si ji?
Na druhý den v novinách: Motocykl narazil do budovy kvůli selhání brzd. Byli na něm dva lidi, ale jen jeden přežil. Pravdou je, že chlapec v polovině strmého kopce zjistil, že mu selhali brzdy, ale nechtěl, aby to jeho přítelkyně věděla. Namísto toho chtěl, aby mu přítelkyně řekla, že ho miluje, naposledy chtěl cítí její objetí a potom jí dal svoji helmu i přesto, že to znamenalo jeho smrt! Jen kvůli tomu, aby žila...

Na místě kde kvetou kytky, voní tráva, šumí stromy a nedaleko je slyšet šumící řeka sedí dívka na rozložené dece a odpočívá. Poslouchá zpěv ptáků a je uplně sama. Samotná přemýšlí nad svým životem, který nemá mnoho zážitků. Bloudí v paměti a pomalu si uvědomuje, že nenašla žádného chlapce, který by o ní stál, který by jí každé ráno nosil květiny, políbil, pohladil,….. Ještě nenašla žádnou lásku. Strašně by si přála, aby svého prince potkala co nejdříve. Protože být sama je to nejhorší. Dívka má plno přátel, ale žádnou lásku. Nikdy nebyla zamilovaná……ptá se proč? Okolo mě prochází mnoho pěkných chlapců, ale ani jeden mé srdce nekouzlit na tolik, abych byla zamilovaná. Každý den hledím do tváří nových chlapců. Nikdy jsem necítila ten krásný pocit, kdy tělo říká to je on! Ten pocit, co o něm mluví lidé a jsou šťastní. Čas, kdy vám bříšku létají motýlci a vy se vznášíte ve snech o tom pravém. Taky bych chtěla a moc tenhle pocit zažít.. Snít každou noc, jak se ruku v ruce procházím po rozpálené písčité pláži ruku v ruce s chlapcem mích snů. Chodit s ním na procházky. Zažít první polibek, první milování……….jako ostatní dívky.

Dívka vstala, složila deku a šla domů, cesta jí ubíhala rychle a dívka nevnímala okolí.. Najednou do ní vrazil kluk, který se hezky usmál a omluvil se. Dívce se zajiskřily oči a najednou……..ucítila v bříšku podezřele krásné šimrání. Začaly si povídat a později i vyměnili telefonní čísla.

Dívce se zdály krásné sny a byla šťastná. Po týdnu jí přišla SMS: Jsi krásná Eriko, mé srdce jsi okouzlila, že se mi o tobě každou noc zdá. Jsi moje víla, která očarovala můj život. Proto bych se tě chtěl zeptat, zda by jsi se mnou nechtěla chodit. Moc jsem se do tebe zamiloval a nemyslím na nic jiného než na tebe…Dívce se rozbušilo srdce radostí. Hned odpověděla: ahoj Radime. Tvá sms je moooc krásná. Mě se o tobě také zdá a jsem strašně štastná, že jsi mi položil tuto otázku…..moje odpovvěd zní ANO!!!!Moc tě MILUJU!!

Erice se splnil její sen. Konečně potkala svou lásku a zažívá s Radimem krásné chvíle, hned druhý den se sejdou. Radim k ní pomalounku přistoupí a políbí jí na její jemné rty něžně a dlouže, až Erice zčervenají tváře štěstím. Její první polibek! Pak se chytí za ruce a kráčí parkem, okolo rozkvetlých keřů a usadí se na lavičku. Čas ubíhá strašně rychle až se pomalu ztmívá. Je romantická atmosféra. Černé nebe je posyto zářícími hvězdami. Erika pohlédne na Radima. On se k ní otočí, hledí si do očí jako smyslů zbavení. Pak se políbí. Hrají si se svými jazyky a vyměňují si doušku své lásky. Jsou opravdu zamilovaní.

Erika nemá doma rodiče. A Radim může domů přijít kdy chce. Proto Erika Radimovi nabídne, že by mohli jít k nim. Jdou pomalinku. Oba vědí co je čeká…Dorazili k Erice..

Jejich byt je útulný a její pokoj ještě víc. Má ho sladěný do růžové barvy. Nikde není vidět ani smítko a vše je dokonale upravené. Erika veme aromatické svíčky a zapálí je. Radim jí jen pozoruje a čeká co se bude dít, i když to ví.

Pak si Erika k Radimovi přisedne na postel a jako první ho políbí. Dlouze a hluboce, jako by říkala ty jsi nejlepší. Miluju tě z celého svého srdce. Jejich polibky jsou intenzivní a vzrušující. Erika si pomalu začne rozepínat růžovou krajkovou košily,kterou zdobí perleťové knoflíčky. Radim jí pomáhá. Ona jemu stáhne tričko. Radim má krásné tělo. Vypracované a opálené do zlatova. Hledí na Eriku svými studánkově modrými kukadly, jako by se jí ptal, jestli to opravdu chce. Erika mu souhlas dala najevo pohlazením po tváři.

Ten večer oba zažijí své první milování. Radim u Eriky přespí a další den ráno jí probudí polibkem a nádherně vonící snídaní. To vše si Erika tehdy na louce přála a ted je obklopena štěstím…

Radim musí odejít. Erika se celý den směje a rodiče nevěří vlastním očím, když večer přijedou z pracovní cesty. Erika se vykoupe a ještě na sobě cítí jeho příjemnou vůni. Je opravdu štastná, jako nikdy v životě!

Usíná a těší se na další den kdy se s Radimem setká…..

Další den jde na vyjednané místo ke starému stromu, na kterém se domluvili po krásném večeru. Čeká tam 15 min, 20min, a Radim nikde. Začíná pochybovat, jestli jí jen nevyužil. Ale plná očekávání čeká dál na svou lásku.

Uplyne 1hodina a 30 minut a Erika to vzdává. Běží domů a oči se jí zalívají slzami, proč nepřišel?

Přijde domů a jde si číst knihu, aby zapomněla na dnešní den, ale nesoustředí se. Proto se jde vykoupat a zalehnout do postele, kde se s Radimem milovali. Usne.

Druhý den ráno se co nejdříve podívá na mobil, jestli jí tam nečeká obálka signalizující sms… žádná tam není. Proto se rozhodne zajít k němu domů a zeptat se co se děje.

Zazvoní na zvonek, kde Radim bydlí… Otevřou se dveře a vidí pláčící matku Radima. Ptá se co se děje a jestli je Radim doma. Erika se dozví šokující zprávu která se jí bude do smrti přehrávat ve vzpomínkách…"Radima včera ráno srazilo auto, které řídil opilí řidič"

Erice vyhrknou slzy do očí a běží domů, tak se zabouchne do pokoje a její slzy máčí polštář, na kterém měl Radim položenou hlavu tu noc. Byla zoufalá a celý svět se jí zhroutil. Neustále si přehrávala slova jeho maminky a jejich poslední polibek. První a poslední milování,……………..měla oči rudé bolestí a slyzy jí tekly proudem. Naříkala , křičela a prosila, ale Radima jí to nevrátilo. Každý den chodí a břečí na jeho hrob… Bůh jí vzal jediné štěstí, ketré měla. Její největší štěstí zkončilo tak rychle ale…….PROČ?

Žiletka pomalu zajíždí ti do kůže,
nikdo jí v tom zabránit nemůže.
Chlapeček, co se ještě neholí,
zjišťuje, že to moc nebolí.

Žiletka made in Czech republic
neptá se, jestli jsi flegmatik či cholerik.
Žiletka tě v prstech trochu zastudí.
Ještě kus, pak už tě nikdo nikdy nevzbudí.

Žiletka je ocel, ta neví nic o smrti,
o lásce a to je dost hloupá věc, řeknu ti.
Neboj se, už se ti to nikdy víc nestane,
ta ostuda když ti první noc nevstane.

Žiletka razí si svoji cestu do žíly.
Jsi bláhový, za tohle selhání se nestřílí.
Přežili to jiní, přežiješ to taky ty.
Přemýšlej, nenech se ovládat jen pocity.

Žiletka svůj smutný úkol splnila,
do ruda se voda tvojí krví zbarvila.
Tvůj krátký život uniká z rány ven.
Je to nádhera! Tou podívanou jsi jak omámen.

Žiletka ta za to všechno přeci nemůže.
Chceš žít? Telefon v síni ten ti pomůže.
Sanitka dojela brzy, pomoc už je tu,
nevnímáš ty lidi, co ti vlezli do bytu.

Žiletka. To slovo brouzdá se tvou pamětí.
Sestřička je celá v bílém, ptá se: "Jak je ti?"
Jediná kapačka tady teď měří čas.
Kdybys ho doved vrátit, možná žil bys zas.

Žiletka. Pomalu zapomínáš co to je.
Tvé oči naposled shlédly stěny pokoje.
Upadáš do spánku, který je tvůj poslední.
Už neslyšíš zvony oznamující čas polední.

Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale pozdeji to začalo bejt vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cejtila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svym světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...

HROB

Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".

Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.

Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.

Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.

,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."

Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.

Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.

Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.

Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.

Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".

Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.

Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.

Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...

Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.

A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."

S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!

Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.

Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.

Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...

Byl jednou jeden ... chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech ... mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen stáhnutý v domě, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů. Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: "Můžu vám nějak pomoci?" Během toho si myslel, že je to ten nejpěknější úsměv, který ve svém životě viděl. Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě ji odvětil: Ano, eeehhh, uuuhhh... rad bych koupil jedno CD. Bez přemýšlení vzal první CD, které uviděl a zaplatil. "Chceš to zabalit?" zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl že ano a kýval souhlasně hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek. Odešel domů a od toho dne navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domů, položil je nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, než aby pozval to děvče, aby si s ním vyšla. Ačkoliv už to zkoušel, nešlo mu to. Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil, a on se chytl za srdce a ... vyšel odvážně k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.

...Crrrrrrr!!!

Matka zvedla sluchátko: "Ano?", byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničená začala plakat a řekla: "Ty to nevíš? ... Včera zemřel."Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se ve sluchátku ozýval. Později vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připomněla. Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplík a k jejímu překvapení se tam tyčily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k vidění a ona se nemohla udržet: Vzala jedno, sedla si na postel a začala rozbalovat CD a našla u něj přiložený i kus papíru. Matka ho vzala do ruky a začla číst. Stálo na něm: "Ahoj!!! Jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Mám tě ráda ... Sofia." S hlasitou emocí otevřela matka ještě jedno CD a i z něj vypadl list papíru, jako ze všech balíčků ... na všech bylo napsáno to samé.

Ponaučení: takový je život ... nečekej příliš dlouho někomu říci, co cítíš. Pověz to ještě dnes. Zítra může být už příliš pozdě.


Chlapec jménem Petr byl velmi oblíbený mezi dívkami. Samozřejmě se mu líbila jedna nesmělá dívka jménem Lucie. Jednoho slunné ho dne se Petr rozhodl,že ji osloví. Přišel k ní a začal se s Luckou bavit. Také ji pochválil její nové kytičkované šaty,které ji slušeli. Na obědě si za ní přisedl ke stolu. Usmívali se na sebe. Lucka na Petra házela očka. Po škole pro Petra přijel dědeček autem,že pojedou do cukrárny. Petr dostal nápad,že by sebou mohli vzít Lucii. Zeptal se dědečka,pak šel za Luckou a nabídl jí to. S velkou radostí to přijala. V cukrárně si sedli vedle sebe. Dědeček ty dva zamilované nechal o samotě. Povídali si a samozřejmě se do sebe zamilovali až po uši. Ještě to odpoledne se Petr zeptal Lucky jestli by s ním nechodila. ,,Ano chci" s radostí a úsměvem hned potom,co odpověděla mu vlepila sladkou pusinku,které si Petr velice vážil. Ale neváhal a hned ji vrátil na zpět. Byl to šťastný pár velice dlouho,dokud se Petr nezměnil k něčemu,co se Lucii nelíbilo. Začal žárlit až to bylo nepříjemné. Žárlil opravdu na každého,kdo se jen za ní otočil. Jednou Lucka přijela za Petrem s jedním klukem,který ji dal jen letmou pusu na její hebkou tvář. Byl to Lucky nejlepší kamarád. Ale o něm Petr nevěděl,protože přijel za svojí matkou do města,kde Lucka bydlí a tak spolu strávili nějaké ty dny. Petr to však nevěděl a vybuchl žárlivostí. Přišel k Lucce a začal být velice nepříjemný a vyčítavý. Ona nestačila ani vysvětlovat,ale Petr byl tvrdohlavý,až moc. Když se to Lucie snažila vysvětlit tak Petr ji uhodil a ne jednou. Lucce se objevily na tváři slzy. Otočila se a odešla. Už nikdy s Petrem nepromluvila,i když ho stále milovala,bylo to pro ni velmi těžké. Byla to velká láska a takhle si to Petr pokazil. Doma byl hodně smutný a uzavřený. Po nějakém čase uznal i svoji chybu,ale to už bylo pozdě. Petr bydlel v paneláku ve 5patře,kde většinu času bylo samé ticho. Jednoho dne vyjel výtahem do posledního patra a vstoupil na balkón. Podíval se dolů…Už to opravdu nešlo jinak řešit? Naklonil se dolů a v tom okamžiku ležel sám nehybně na zemi. Všechno se to dozvěděla Lucie. Dávala si to zavinu a hned to chtěla ukončit stejným způsobem. Byla rozhodnutá do doby než k ní přišel její kamarád Marek. Snažil se jí to všechno rozmluvit,ale marně,ale potom ji řekl něco,co ji změnilo život. Marek řekl: ,,Luci musím ti něco říct,už od doby,co tě znám,když tě vidím,když se tě dotknu mám s tebou krásný pocit. Asi jsi pochopila,že ti chci říct,že tě miluji." Lucku to zaskočilo,ale byla svým způsobem i ráda. Přece jenom má strach z dalšího vztahu,ale na konec se přece jenom rozhodla a zkusila to. Marek je trpělivý a chytrý chlapec a Lucku chápe. Dává ji tolik času kolik jen chce. Lucka je šťastná i smutná pořád ještě nezapomněla na Petra. Její láska k Petrovi byla velká,ale k Markovi už něco cítí něco jako lásku. Snad to už bude na celý život

Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatými vlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Je to smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tam ukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?

,,Davide, tady nemůžeš už nic udělat, vezmi si tohle. Našli to u jejího těla a je tam napsané, že je to pro tebe," řekla starší žena, podala Davidovi tmavě červenou obálku a rozplakala se. Žena, maminka tak milované Hanky. Všemi oblíbené Hanky, která už tady mezi námi není. Hanky, která v srdcích všech lidí zanechala štěstí, uspokojení a výborné kamarádství. Tak proč se vzdala toho nejcennějšího? Života?! David se chvíli mlčky díval na obálku. Byla nadepsaná Hančiným rukopisem. Stálo tam: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? S Davidem se točil celý svět. Svět, ve kterém mu chyběl ten nejdůležitější člověk. Člověk, kterému nikdy nedokázal říct, co vlastně doopravdy cítí. Hance, kterou miloval z celého srdce. Hance, která si myslela, že ji má rád jen jako kamarádku. Hance, která chtěla pracovat v cirkuse. V cirkuse proto, protože žila realitou a její optimismus jí na každý den připravil nějaké překvapení. Jenže teď je už pozdě a David si připadá jako ve válce. Jedna jeho část mozku válčí proti té druhé části. Jedna říká, že už má jít domů a má se uzavřít do sebe. Ta druhá říká, ať tady zůstane a vzpomíná na chvíle strávené s Hankou - jeho láskou. Nemohl tu však déle zůstat. Když vyšel z domu, vstoupil do naprosté prázdnoty, která mu neříkala, kam má jít. Jen se hlasitě a nepřejícně smála. Chechtala se hlasem té nejodpornější osoby. Když David přišel domů, jeho rodiče mu chtěli pomoci, ale on trval stále na tom, že potřebuje být sám. Zavřel se do koupelny. Koupelna, vzpomněl si. V koupelně viděl Hanku naposledy. Viděl ji, jak tam bezvládně leží,v kaluži krve a nedýchá..V koupelně ukončila své trápení, svůj život. Je to jeho vina, že už tady Hanka není, říkal si? Vtom jeho pohled spadl na temně červenou obálku s nápisem: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? Otevřel obálku a začal číst. Do očí se mu vlily slzy už při prvních řádcích…

...Ahoj Davide,
milý Davide,
můj Davide,
drahý Davide,
kamaráde Davide,
žádné z těch slov nemůže vyjádřit to, jak ti už dlouho chci říct, že tě miluju. Stačil vždycky jen letmý pohled a už ses ode mě otáčel jiným směrem. Nechápu, bál ses mě? Když pomyslím na to, že se mě má největší láska bála, je mi hrozně. Vedle sebe držím žiletku. Tu žiletku, kterou sem ti kdysi půjčila, aby sis vyřízl to znamínko. Pamatuješ????? Nechtěl si jít k lékaři, nemáš je rád a tak sis to udělal sám. Říkala jsem, že máš odvahu za čtyři. Určitě si to pamatuješ. Sice ještě nevím, jestli ji použiji, protože sem se již několikrát pokoušela zabít, ale jsem srab a tak se to nikdy nestalo skutečností. Co si asi o mně myslíš? Radši to ani nechci vědět, ale je mi dobře. Určitě se teď cítím líp. Ta samota a strach, že se mi vysměješ do obličeje, když ti vyznám lásku, ta už mě teď netrápí. Je mi moc dobře. Podívej se tam nahoru a představ si, že tam sedím, obklopena andílky a mávám ti. Netrap se, můj kamaráde, má lásko. Svět už je takový a já sem prostě nedokázala už dál žít v představě, že je všechno ztracené. Můj život se zdál být klidný, ale uvnitř sem se už nedokázala trápit. Pochop mě. Udělala jsem to pro sebe. Nemysli si, že jsem sobecká, sice asi jsem, ale proč si chtěl být jen můj kamarád? Víš, jak je těžké tě milovat a vědět, že ty mě máš jenom za kamarádku? Marek - tvůj bratr. Řekl mi, že každý večer chodíš na zahradu a díváš se do nebe. Potom prý sedíš a asi půl hodiny nevnímáš. Myslí si, že si do někoho zamilovaný a ptal se mě, jestli ses mi nesvěřil, že vypadáš tak zoufale. Co myslíš, že jsem v tu chvíli cítila? Svět se mi v tu chvíli začal bořit pod nohama. Když mi to řekl, sedla jsem si do trávy a nevnímala jsem. Nic. Ani Marka, který mě chtěl doprovodit domů ani zpěv ptáčků ani řinčení aut. Prostě nic. Jen svou bolest. Sbalila jsem si své věci. Neměla sem jich sice moc. Jen kabelku a v ní mobil, kapesníky a peněženku. Rozloučila jsem se s Markem, což byl poslední člověk, kterého jsem viděla. Na ostatní se můžu dívat jenom z nebe. Z mého Nového domova. Nerozloučila jsem se dokonce ani s Terkou. Napadlo mě, je snad Terka tvojí tajnou láskou? Terka, ta nejkrásnější holka z celého Moravskoslezského kraje?! Utíkala jsem domů. Měla jsem oči plné slz a pocit, že za chvíli ukončím tento ubohý dopis ve mně rostl. Ukončím své trápení a zároveň ti popíšu jak pomalu odcházím...

V tu chvíli se David rozplakal ještě víc. Slzy se mu z očí řinuly jako vodopád, který nechce přestat téct. Ale řekl si, že to musí dočíst. Bylo to Hančiné přání. Hančiny poslední myšlenky.

...odemkla jsem dveře, našeho domu s krásným velkým balkónem, na kterém jsme si jako děti hráli. Pamatuješ Davide? Určitě ano. Já měla tu nádhernou panenku barbii a ty toho kena, kterému upadávala noha. Jmenovali se Hanka a David. Nebyli to, ale kamarádi. Byli to milenci. Kabelku jsem si odnesla do pokoje. Mého pokojíčku. Na stěnách visely plakáty. Stejné plakáty jako před šesti lety, když mi bylo jedenáct a tobě čtrnáct. Kdysi si byl takový můj ochránce a kamarád, jenže to přešlo v něco jiného. Víš, kdy jsem se do tebe zamilovala? Tu noc, co jsme byli s našima stanovat a tam si mě před něma bránil, když jsem večer odešla ze stanu a šla jsem sama k jezeru. Říkala jsem si tehdy, že mi tě poslal sám bůh, ale to sem ještě nevěděla, že ty mě máš jenom jako kamarádku. Utěšovala jsem se tím, že možná jako nejlepší kamarádku, ale teď to sem nebudu míchat, protože už chci přejít k závěru...

David si popotáhl. Měl plný nos, oči uslzené, že skoro už neviděl písmenka, ale nějaká neznámá síla ho vedla dál. Musel číst. Byl na tom závislý. Potřeboval to dočíst.

...otevřela sem dveře naší útulné koupelny. Koupelny, ve které jsem si přišla jako normální člověk a právě tady chci ukončit jako normální člověk své trápení. Víš, že v mé hlavě neproudí žádné výčitky? Je to zvláštní, ne? Sedám si na zem. Kachličky mě studí do dlaní, ale žiletka jakoby mi přirostla k ruce. Nemám strach, jestli nad tím přemýšlíš.
Pevně jsem uchopila žiletku do pravé ruky a udělala jsem první ale ne moc hluboký řez...

David na chvíli odložil dopis a musel si zajít pro kapesník, protože už nemohl skoro dýchat, jak mu sopel zacpával nosní dutiny. Za pár minut se ale vrátil a tušil, že za chvilku bude konec. Konec dopisu.

...krev padá na moje džíny. Džíny, které jsem si koupila v sekáči. Chtěli jsme přece udělat něco potřeštěného a tak jsme zašli do sekáče. Ty sis koupil tu příšernou mikinu. Pamatuješ???
Taky mám na sobě tu košili, kterou si mi dal. Je mi sice trochu velká, ale je tvoje a to je hlavní. Musím končit, protože pak bych už třeba nemusela nic dopsat. Stačí jeden hlubší řez a mám to za sebou. Já chci ale umírat pomalu. Je to zvláštní, ale jak budu umírat, budu vzpomínat na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Co jsme spolu prožili jako kamarádi.
Asi se mi bude stýskat, ale jakmile se zasteskne tobě, podívej se na oblohu a já ti zamávám. Budu mávat klidně donekonečna, protože ty za to stojíš. Stojíš za mnohem víc a to si pamatuj. Si ten nejlepší a nejhodnější člověk, jakého sem kdy potkala. Promiň musím končit.
Řekni mámě, že ji miluju a pokud tam potkám mého tátu, nakopu ho do zadku.
Nezapomeňte na mě. Miluju vás, ale tebe trochu jinak, lásko.
Sbohem má lásko, můj kamaráde. Nikdy na mě nezapomeň, tak jako já nezapomenu...

Sbohem Tvoje Hanka

Když David dočetl, tenhle srdce-drásající dopis, sedl si a dlouho plakal. Potom otevřel skříňku, o kterou byl opřený a přímo před sebou uviděl žiletku. Tmavě modrou žiletku, která jakoby na něj volala, ať udělá to, na co myslí. Myslel na smrt!!! Vzal žiletku a pevně ji uchopil. Udělal první řez a ucukl bolestí. Ale touha, která ho volala za Hankou, byla silnější než bolest, kterou cítil při doteku žiletky a tak pokračoval. Později však už nic necítil. Jen slyšel. Slyšel Hančino usilovné volání a pláč, který mu probodával srdce. Pláč, který ho bodal do srdce tisíci ostrými noži.

Po dvou dnech se David probudil v nemocnici. Do těla mu byla přiváděna nová krev a vedle postele seděli jeho rodiče. Měli smutný výraz a když uviděli, že je David vzhůru, objali ho a řekli: ,,Davide, je nám to moc líto. Hanka je teď pryč, ale to neznamená, že ty uděláš to samé?!" David si v duchu říkal, že nebude poslouchat to hloupé matčino kázání a chtěl jí to i říct, jenže pak si vzpomněl na Hanku a tiše řekl: ,,Mami, tati, miluju vás. Je mi to líto." Dořekl to a celou místností se ozval slabý pláč. Celá rodinka tam tak seděla a plakala.
Když Davida po týdnu vezli zpátky domů, zastavil se na zahradě a podíval se do nebe. Přišel Marek a David mu řekl: ,,Marku, víš kdo je má velká láska?" ,,Nevím, ale už se tě na to chci zeptat dlouho. I Hanku to zajímalo. Nevím, když jsme se o tom bavili, utekla s pláčem. Doufám, že jsem něco nezvoral." ,,Miluju svoji kamarádku. Svoji nejlepší kamarádku Hanku. Hanko," řekl, podíval se do nebe a hlasitě zakřičel: ,,ty si má láska.

Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?
Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi
Kluk - [Oh] Vážně? Ty?
Děvče - Nic zvláštního.. každoroční prohlídka
Kluk - [Oh]
Děvče - Tak… co jsme dnes dělali v matice?
Kluk - Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků
Děvče - OK dobře
Kluk - Jo….
Děvče- Hej .. mám otázku..
Kluk - ok , Ptej se
Děvče- Jak moc mě miluješ?
Kluk - Víš že tě miluju víc než cokoliv!
Děvče - jo…
Kluk - Proč ses ptala?
Děvče- ….>mlčí<…….
Kluk - Je něco špatně?
Děvče- Ne, všechno je v pořádku
Kluk - Dobře
Děvče - Jak moc ti na mě zaleží?
Kluk- Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl..
Děvče- Chceš?
Kluk - Samozřejmě že ano! >povzdech< je něco špatně?
Děvče - Ne všechno je v pohodě
Kluk - Určitě?
Děvče- Ano
Kluk - Dobře.. já doufám..
Děvče - Chtěl bys pro mě zemřít?
Kluk - Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil miláčku.
Děvče - Opravdu?
Kluk - Kdykoliv. Ale teď vážně , není něco špatně?
Děvče - Ne.. Já sem v pohodě, ty si v pohodě , my jsme v pohodě, všechno je v pohodě.
Kluk - ….. ok
Děvče - Dobře.. musím jít uvidíme se zítra ve škole
Kluk - Dobře .. Ahoj.. MILUJU TĚ
Děvče - …. Taky tě miluju , pa

DALŠÍ DEN VE ŠKOLE

Kluk - Čau, neviděl si dneska mojí holku?
Kamarád - ne
Kluk - >povzdech<
Kamarád - Ani včera tu nebyla
Kluk - Já vím… Celou noc měla obsazeném telefon..
Kamarád - Hele vole tak víš jaký holky někdy jsou..
Kluk - jo.. ale ona ne
Kamarád - Nevím co ti mám ještě říct …
Kluk - Tak dobře.. Musím jít na Angličtinu , uvidíme se po škole
Kamarád - ok , já jdu na chemii (je tam psáno silence = věda… nepodstatný)

TU NOC

-crrr-
-crrr-
-crrr-
-crrr-
-crrr-
Děvče - Prosím?
Kluk - Ahoj
Děvče - [Oh] čau
Kluk - Ty jsi dnes nebyla ve škole?
Děvče - [Oh] Musela jsem jít na nějaký vyšetření
Kluk - Jsi nemocná?
Děvče - Hmm …. Musím jít, na druhé lince mi volá máma
Kluk - Počkám
Děvče - Může to trvat dlouho.. zavolám Ti později
Kluk - Dobře… Miluju Tě miláčku

>>Hodně dlouhá pauza<<

Děvče - (se slzou v oku) podívej, budeme se muset rozejít
Kluk - Cože???
Děvče - Je to to nejlepší co pro nás teď můžu udělat
Kluk - jo?
Děvče - Miluju tě
>>klik<< ((položení sluchátka))

DĚVČE NEBYLO VE ŠKOLE 3 TÝDNY A NEZVEDÁ TELEFONY

Kluk - Čau vole…
Kamarád - čau
Kluk - Co se stalo?
Kamarád - Nic.. hele mluvil si se svojí ex?
Kluk - ne
Kamarád - Takže si neslyšel?
Kluk - Neslyšel co?
Kamarád - Hmm , nevím jestli bych měl být ten co ti to řekne
Kluk - Vole! Co to kurva… MLUV!!!
Kamarád - [Oh] … zavolej sem 433-555-3468
Kluk - ok

PO ŠKOLE KLUK VOLÁ NA TO ČÍSLO

Hlas - Dobrý den, okresní nemocnice , sesterské oddělení
Kluk - [Oh] musel sem si splést číslo … Sháním svojí kamarádku
Hlas - Jaké se jmenuje pane?
((Kluk dává informace))
Hlas - Máte správné číslo, to děvče je jednou z našich pacientek
Kluk - Opravdu?? Co se stalo? Jak jí je?
Hlas - číslo jejího pokoje je 646 budova A , oddělení 3
Kluk - CO SE STALO?
Hlas - Prosím přijďte a můžete ji vidět
Kluk - POČKEJTE! NE!
-tůůůůůůt-
-tůůůůůůt-
-tůůůůůůt-

KLUK JDE DO NEMOCNICE…. DĚVČE LEŽÍ NA NEMOCNIČNÍ POSTELI

Kluk - Panebože! Jsi v pořádku?
Děvče - ……….
Kluk - Miláčku! Mluv se mnou!
Děvče - Já…
Kluk - Ty co? Ty CO?
Děvče - Mám rakovinu… a žiju na přístrojích
Kluk -…….. (strašně moc se rozpláče ) …….
Děvče - Dnes mi ty přístroje odpojí ….
Kluk - CO??
Děvče - Chtěla jsem ti to říct.. ale nemohla jsem
Kluk - Neřekla si mi to?!
Děvče -Nechtěla jsem ti ublížit
Kluk - Ty mi nikdy nemůžeš ublížit!
Děvče - Chtěla jsem jen vidět že cítíš to stejné co já .
Kluk - Miluju Tě víc než cokoliv! Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl.. Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil .
Děvče - Nebuď smutný , miluju Tě a pořád tady budu s tebou
Kluk - Tak proč si se se mnou rozešla?
Sestřička - Mladý muži.. návštěvní hodiny jsou u konce

KLUK OPOUŠTÍ POKOJ..DĚVČE JE ODPOJENO OD PŘÍSTROJŮ A UMÍRÁ

Ale co chlapec neví je proč mu děvče kladlo ty otázky, chtěla aby to řekl na poslední chvíly, a rozešla se s ním jen proto že věděla že jí zbývajé pouze 3 týdny.A myslela si že ho tím ušetří trápení když se rozejdou než umře.

DALŠÍ DEN

Chlapec byl nalezen mrtvý se zbraní v ruce. VZKAZ ZNĚL : Řekl jsem jí že bych se pro ni zastřelil …. Stejně jako ona řekla že by pro mě zemřela…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář