Jdi na obsah Jdi na menu
 


V šedesátých letech 19. století vstupoval britský průmysl do období největší rozpínavosti a prosperity, do nejúspěšnější éry, jakou kdy zažil a patrně i zažije. Zejména stavba lodí a námořní doprava se rozvíjeli rok od roku. Stěží lze pochopit zrod Titaniku, pokud si nepřiblížíme lidi, kteří na myšlenku obří lodě přišli. Bez představy o nemilosrdné konkurenci mezinárodního loďařského odvětví - britského, amerického a německého - neporozumíme ani důvodům, které vedly k nápadu postavit tak mimořádné plavidlo.

Mužem, který stál u zrodu Titaniku, byl shodou okolností Kanaďan William James Pirrie. V sedmadvaceti letech se Pirrie stal společníkem podniku, a především díky jeho vedení se firma během dalšího půlstoletí stala největší loděnicí na světě a místem, kde se zrodil Titanic.

Většina lidí se dnes domnívá, že Titanic byl pouhým technickým vrtochem - jedinečně velkou luxusní lodí. To je však nedorozumění a podobná představa nedoceňuje rozsah celého podniku. Pirrie v roce 1907 navrhl, aby jeho firma ve spolupráci s lodní společností White Star postavila ne jednu, ale tři obří lodě, které by smetly konkurenci z moří. První se měla jmenovat Olympic, druhá Titanic a třetí podle dochovaných zpráv Gigantic.

Jak k tomu došlo ? Můžeme říci, že na začátku byla těsná spolupráce firmy Harland & Wolff s lodní společností White Star. Na scénu našeho příběhu tak vstupuje nová postava, impozantní T. H. Ismay, jehož otec byl malým stavitelem lodí v Maryportu v Cumberlandu. V roce 1869, nedlouho potom, kdy Pirrie natoupil u Harlanda & Wolffa, koupil T. H. Ismay se Schwabeho finanční podporou vlajku lodní společnosti White Star, která si získala jméno na linkách do Austrálie a vozila dychtivé zlatokopy na naleziště zlata.

Linka do Austrálie byla výnosná, ale podle Schwabeho i Ismayova názoru to bylo "příštipkaření" ve srovnání se skvělými možnostmi, které nabízel Atlantik. Během půl století mezi rokem 1840, kdy Britannia Samuela Cunarda zahájila první paroplavební spojení přes Atlantik, a rokem 1890 se obchodní výměna mezi Spojenými státy a Velkou Británií zvýšila sedmkrát.

S příchodem nového století byly firmy White Star i Cunard připraveny dále zvětšovat své nové lodě. Cunardova společnost se rozhodla jako první a získala vládní subvenci. Jedním z důvodů bylo, že se zavázala postavit dva velké parníky, které v případě války mohly sloužit pro transport vojska. Do roku 1907 byly obě lodě připraveny do služby - Lusitania a Mauretania, každá z nich nejen větší, ale také rychlejší než kterákoliv jiná loď. Především Mauretania si ihned získala oblibu a stala se módním plavidlem.

To tedy byla hrozivá nová konkurence, s níž se White Star musela vyrovnat. Společnost provozovala pravidelné expresní linky ze Southamptonu do New Yorku s parníky Teutonic, Oceanic a Atlantic, ale tyto lodě se nemohly rovnat Cunardově flotile. Jak měla White Star čelit konkurenci ? Snaha předstihnout Cunarda rychlostí přepravy byla bezpochyby nevýhodná. Vyšší rychlost by znamenala méně cestujících a menší prostor pro náklad. Skok vpřed proto měla zajistit mimořádná velikost lodí. Nezvykle luxusní vybavení pro bohaté a prostornější ubytování pro skromnější pasažéry potom měly atraktivnost nových parníků White Star Line dále zvýšit.

Rozhodnutí společnosti White Star postavit tři obří lodě padlo v době, kdy parníky Mauretania a Lusitania se již plavily na svých linkách. Traduje se, že Pirrie a Bruce Ismay se jednoho večera sešli při "kávě a doutníku". Olympic a Titanic měly být o 33 metrů delší než Cunardovy parníky, měly být pouze o čtyři až pět uzlů pomalejší a tonáží 46 000 tun měly předstihnout konkurenci. Při stavbě se nemělo hledět na náklady ani na protesty správců přístavišť, že pro Olympic a Titanic nebude v přístavech dost místa. Zejména v New Yorku se velice zlobili. Aby ukázal správám přístavů, že zaspaly dobu, Pirrie odpověděl, že zamýšlí postavit osobní loď dlouhou 330 metrů, a nevylučoval tonáž 100 000 tun.
Pirrie nepochybně uvažoval velkoryse. V době, kdy kreslil svoje plány, nejen že nebyl ani na jedné straně Atlantiku dok, do něhož by se nové lodě vešly, ale nestála také ani dostatečně velká loděnice, kde by je bylo možné postavit. Firma Harland & Wolff musela zkonstruovat mimořádně vyztužené ližiny, které by unesly hmotnost projektovaných lodí. Pod největším portálem té doby byly v loděnici Harland & Wolff stavěny bok po boku Olympic a Titanic.
 

Stavba Titanicu

Kýl Titaniku byl položen v loděnicích firmy Harland & Wolff na Queen´s Islandu u Belfastu 31. března 1909. Titanic se stavěl pod největším portálovým jeřábem na světě bok po boku se sesterským Olympikem. Tři tisíce mužů usilovně pracovalo po dva roky a 31. května 1911, když Olympic již vyplouval na svou první plavbu přes oceán, byl Titanic spuštěn na vodu. Třináct minut po poledni se obrovitý trup dal na skluzu do pohybu a za dvaašedesát sekund se již pohupoval na hladině Irského moře. Slavnostní akt sledovaly z nábřeží velké davy diváků a pozvaných hostů. Byl mezi nimi i J. Pierpont Morgan, který za tím účelem přijel z Londýna, kde právě pobýval. Společnost White Star Line dokonce najala pobřežní parník k převozu stovek hostů do Belfastu, aby mohli být svědky velké podívané.

Za deset měsíců, 2. dubna 1912, Titanic úspěšně prošel zkouškami prováděnými pod dohledem úředníků ministerstva obchodu, které podle britského zákona o obchodním loďstvu představovalo hlavní dohlížecí instituci. Za pomoci remorkérů vyplul Titanic z Belfastu z Victoriiným kanálem do Irského moře, kde vykonal několikahodinovou plavbu, při níž byla přezkoušena všechna jeho zařízení, včetně radiotelegrafické aparatury.

Po celou dobu byl jednou z nejdůležitějších osob na palubě Thomas Andrews, výkonný ředitel loděnice Harland & Wolff. Podle vyjádření řady zasvědcených současníků byl považován za pravděpodobně nejlepšího lodního konstruktéra té doby. Andrews vtiskl Titaniku pečeť svých schopností a tvůrčí invence jako snad žádný lodní architekt.
Krátce po půlnoci ve středu 3. dubna Titanic dorazil do Southamptonu, odkud se měl za týden vydat na svou první cestu přes oceán. Byl umístěn ve zvlášť pro něj určeném kotvišti a velikost nové lodi brala dech všem přihlížejícím. Titanic čněl nad nábřežím jako skalní útes. Ostatní plavidla v přístavu, mezi nimi i řada velkých parníků, se náhle jako by zmenšila.

Titanic byl uvázán v Oceánském doku a po několik dnů probíhala kontrola všech jeho zařízení pracovníky ministerstva obchodu. Byly prohlédnuty i záchranné čluny, rakety k nouzovým signálům a všechna další záchranná zařízení. Vše bylo shledáno v pořádku a odpovídalo platným předpisům. Kontrolu prováděl hlavní inspektor ministerstva kapitán Clark. Všechno musel vidět a sám prověřil vše, co patřilo do jeho kompetence. Žádné prohlášení, ať bylo od kohokoli, nepokládal za dostačující.

Až do vyplutí přicházel z hotelu, ve kterém byl ubytován, každé ráno na palubu i Thomas Andrews a do pozdních večerních hodin jednal s majiteli, předáky pracovních čet, strojníky, dodavateli, neměl minutu klidu.Všímal si každého detailu, nic neuniklo jeho zkušenému oku. Procházel chodbami, jídelnami, salóny, kajutami, radil při rozmisťování stolů, židlí, polic, žebříků k palandovým postelím ve III. třídě, elektrických ventilátorů. Prohlašoval, že nemůže být spokojen, dokud vše nebude v absolutním pořádku. 9. dubna napsal své ženě: "Titanic je nyní téměř hotový a věřím, že až zítra vyplujeme, bude dělat staré firmě čest." 10. dubna přišel na palubu už v šest hodin ráno a provedl poslední inspekci nové lodi. Byl spokojen. 

Cestující

V první třídě bylo 324 cestujících, ve druhé 285 a třetí třídou cestovalo 708 pasažérů. To znamenalo, že ubytovací prostory I. třídy byly obsazeny ze 45% své kapacity, kabiny II. třídy ze 40% a III. třída ze 70%. Zámožní Britové dávali přednost lodím Cunardovy společnosti a nedali se na první plavbu na Titaniku nalákat. V první třídě proto převažovali Američané. Druhá třída byla obsazena většinou Anglosasy a mezi cestujícími třetí třídy byli Arménci, Italové, Syřané, Číňané, Rusové, Skandinávci, Holanďané a Irové.

Plavba na Titaniku nebyla nikterak levnou záležitostí.

Salonní kajuta stála tehdejších 870 liber (4350 dolarů)
což je dnešních asi 50.000 dolarů a tedy 1 milion Kč!

Běžný lístek I.tř na 1 lůžko stál 150 tehdejších, takže asi 1750 dnešních dolarů.

Už tady je dobře vidět, že i mezi cestujícími I.tř byl obrovský rozdíl a salonní kajutu si mohli dovolit jen opravdoví finanční aristokraté.

II.tř stála 60 tehdejších dolarů, dnes asi 700 dolarů.

III.tř cca 20 až 40 tehdejších dolarů, dnes cca 200 až 450 dolarů podle komfortu...

Posádka

Při první plavbě Titaniku přes Atlantik bylo na palubě přes 900 členů posádky. Zhruba 340 z nich pracovalo v podpalubí ve strojovnách: strojníci, topiči, elektrikáři, kotláři, hasiči. Stevardů a stevardek bylo na 290. Na lodi byl čistič oken, skladníci, stenograf, kuchař, polévkař, masérka, ledař, myči nádobí a italští a francouzští číšníci restaurantu "á la carte". Námořníků jako takových bylo na palubě mnohem méně než personálu k obsluze cestujícících..

Plavba Titanicu

Ve středu ráno 10. dubna 1912 byl na nástupišti číslo 12 největšího londýnského nádraží Waterloo přistaven zvláštní vlak společnosti White Star line. Pokaždé, když z přístavu Southampton vyplouval na pravidelné lince spojující Evropu se Severní Amerikou některý z velkých osobních parníků společnosti, čekal tento vlak, složený jen z vagónů první třídy, na cestující, kteří poslední noc strávili v Londýně.

Ručičky velkých nádražních hodin ukazovaly půl deváté a na nástupišti podél vlaku postávaly skupinky mužů a žen, kteří tentokrát zvolili k cestě přes oceán chloubu společnosti White Star Line, novotou zářící obrovitý Titanic, chystající se na svou panenskou plavbu. Zatím rozprávěli s přáteli a příbuznými, kteří se s nimi přišli rozloučit.Titanic. Nad jeho předními třemi komíny, u kterých široké černé pruhy na koncích označovaly, že loď náleží rejdařství White Star Line, se vznášely chomáče šedivého kouře.

Po celé dopoledne proudily k nábřeží a po širokých můstcích vedoucích na paluby Titaniku zástupy lidí. Přicházely stovky příslušníků posádky včetně topičů, stevardů, důstojníků, mechaniků, mazačů a stovky cestujících spolu se známými a rodinnými příslušníky, kteří chtěli využít příležitosti a prohlédnout si obrovskou loď. Southamptonské hotely byly z úterý na středu plně obsazeny, ale po snídani již všichni odcházeli k Oceánskému doku.

Cestující i jejich doprovod využívali hodin před vyplutím k prohlídce rozlehlého zázraku lodního stavitelství. A Titanic skýtal mnoho překvapení a důvodů k obdivu. Již první pohled na masív lodi bral cestujícím dech. Třiadvacet metrů nad vodní hladinou ležela nejvyšší paluba Titaniku, do výšky dalších jednadvaceti metrů čněly čtyři obrovské komíny.

Po výstupu na palubu čekala cestující třetí třídy rychlá prohlídka lodním lékařem. Ti, kteří prohlídkou úspěšně prošli, byli desítkami stevardů směrováni do určených ubytovacích prostorů. Lodní lístky měly čísla odpovídající číslům kabin a lůžek a celá procedura probíhala hladce. Ubytování ve třetí třídě na Titaniku se vůbec nedalo srovnat s tím, v jakých podmínkách cestující III. třídy přeplouvali oceán ještě v nedávné minulosti. Všechny ubytovací prostory byly dobře větrány, vytápěny a osvětlovány elektrickými světly. Třetí třída měla i svoji kuřárnu, společenskou místnost, rozlehlou jídelnu a promenádu se stolky a židlemi, kde bylo možno trávit čas za každého počasí. Jídlo bylo prosté, ale kvalitní, mnoho chudáků, kteří na této velké lodi odjížděli hledat za mořem nový domov, už po prvním dnu přiznávalo, že takovou hojnost jídla neměli na talířích dosud nikdy v životě. Přitom cena lístků pro třetí třídu byla, přijatelná, stály pouze několik liber.

Zatímco výkonné elektrické jeřáby přenášely z nábřeží na loď náklady zavazadel a poslední hromady zásob všeho druhu, na palubách, chodbách a schodištích vládl čilý ruch. Cestující i návštěvníci prošli na člunové palubě kolem bíle natřených záchranných člunů, zavěšených na spouštěcích jeřábech; mnoho z nich se při pohledu na čluny usmívalo, pokládali je za úplně zbytečnou součást vybavení. Myšlenka na katastrofu a možnost potopení této lodi s

Blížila se dvanáctá hodina. V kapitánské kajutě v zadní části navigačního můstku se kapitán Edward J. Smith rozloučil se svými hosty. Poté podepsal hlášení společnosti, ve kterém oznamoval, že loď je naložena a připravena k plavbě, že stroje a kotle jsou

V době, kdy

Problémy neměli jen důstojníci, ale i většina posádky. Převážná část strojníků, námořníků, topičů, mazačů a stevardů přišla na

Zrušení cest několika jiných lodí společnosti White Star Line mělo za následek, že značný počet jejich cestujících byl převeden na

Vrak Titanicu

První skutečně vážný pokus o nalezení Titaniku uskutečnil texaský naftař a multimilionář Jack Grimm. Tento boháč, který již dříve financoval několik extravagantních výprav - jako hledání údajné "díry" v severním pólu, Noemovy archy v Turecku, příšery ve skotském jezeře Loch Ness nebo sněžného muže v Tibetu - zřejmě hodlal za každou cenu vstoupit do historie. Najal speciální loď H. J. W. Fay, dva přední světové oceánografy a 14. července 1980 vyplul z Floridy k Novému Foundlandu. Záměrem expedice bylo prozkoumat oblast v blízkosti pozice udávané Titanikem při volání o pomoc a v případě neúspěchu přesunout pátrání dál na východ, neboť i Grimmovi poradci měli podezření, že obecně uznávaná pozice potopení Titaniku není správná. Grimm vezl s sebou sonarovou (hydroakustickou) aparaturu nazvanou SEA MARC, která byla v určeném prostoru spuštěna nad mořské dno a tažena lodí H. J. W. Fay na kabelu. SEA MARC vysílal do stran zvukové vlny, jež se po nárazu na překážku vracely, byly zachycovány a podávaly obraz terénu a předmětů v kruhu širokém jeden a půl až tři míle.

Jacku Grimmovi však štěstí nepřálo. Přes obrovské investice Titanic nenalezl ani v roce 1980, ani při druhé výpravě v roce 1981, ani při třetí v roce 1983. Příčinou neúspěchu byla kombinace smůly, Grimmova amatérismu a tvrdohlavosti. Smůlu měl s počasím - v průběhu tří expedic strávil v oblasti potopení Titaniku celkem 40 dnů a z toho jen jeden den byl vítr slabší než 13 až 18 mil za hodinu. V takových podmínkách se těžko pracovalo. Kromě toho vyplul, aniž měl přesnější představu, kde vlastně bude pátrat, a při žádné ze tří výprav nebyl na moři dostatečně dlouho na to aby, mohl oblast průzkumu dostatečně rozšířit, když Titanic nenalezl tam, kde předpokládal. Dále mu chyběl systém - namísto plynulého průzkumu se často vracel na místa kde měl dojem, že sonar "něco" objevil. A nakonec neměl patřičnou důvěru ve zkušenosti vědců, kteří jej doprovázeli, svoje nápady a domněnky prosazoval proti jejich radám.

Třináct roků se na výpravu za Titanikem připravoval vedoucí laboratoře pro hlubinné potápění Woodsholeského oceánografického institutu ve státě Massachusetts dr. Robert D. Ballard. Tento vynikající námořní geolog prostudoval všechny dosažitelné historické materiály týkající se slavné lodi, hluboké znalosti podložil vysokou vědeckou odborností a technickým zázemím jednoho z nejvýznamnějších oceánografických pracovišť na světě a krok za krokem svůj záměr uskutečňoval.

Samozřejmě klíčovým předpokladem pro úspěch zamýšlené akce bylo získání potřebného technického vybavení, což v praxi znamenalo především opatření finančních prostředků na jeho vývoj a konstrukci. Zpočátku, v polovině sedmdesátých let, byl k dispozici pouze prototyp miniponorky Alvin, která mohla s tříčlennou posádkou sestoupit do hloubky asi 2 000 metrů, a vlečné zařízení ANGUS (Acoustically Navigated Geological Underwater Survey), tvořené trubkovou konstrukcí chránící fotografické přístroje - mateřská loď táhla ponořený ANGUS na laně a jeho kamery pořizovaly snímky mořského dna. Ale Alvin ve stávající podobě nemohl proniknout do hloubky, ve které se nalézal Titanic, a ANGUS nebyl dostatečně operativní - co nafotografoval, bylo možno zjistit až po jeho vytažení a vyvolání filmů. Doktor Ballard proto navrhl vojenskému námořnictvu, aby financovalo vývoj dvou dokonalejších zařízení: ponorky bez lidské posádky pojmenované Argo a robota Jasona. Argo, podobně jako ANGUS, tvořila otevřená kovová konstrukce, ale už vybavená pěti videokamerami a dvěma sonárními systémy. Argo měla táhnout mateřská loď na kabelu a robot Jason spojený kabelem s Argem měl nastoupit v okamžiku, kdy bude zjištěno něco, co bude vyžadovat bližší prozkoumání. Měl mít vlastní pohonný systém a měl být vybaven světlem, dvěma stereokamerami a dvěma chapadly. Kombinace Arga a Jasona by umožnila výzkumníkům usazeným v kontrolní místnosti mateřské lodi pohodlně sledovat obraz mořského dna. Odpovědní činitelé vojenského námořnictva rozpoznali, jaké možnosti návrh skýtá, a požadované prostředky poskytli. V létě roku 1985 bylo Argo v laboratořích Woodsholeského institutu dokončeno (o správnosti původní koncepce robota Jasona se objevily pochybnosti, proto byla jeho stavba pozastavena) a vojenské námořnictvo se rozhodlo financovat i jeho třítýdenní zkoušky. To byla příležitost, na kterou dr. Ballard léta čekal. Ke zkouškám vybral oblast potopení Titaniku a nalezení jeho vraku už bylo jen logickým cílem pokusu.

Ballard však měl k prozkoumání oblasti, jejíž rozlohu odhadoval na nejméně sto čtverečných mil, pouhé tři týdny. Uvědomoval si, že se může dostat do časové tísně, a proto se obrátil s nabídkou spolupráce na IFREMER (Francouzský národní oceánografický institut), se kterým úspěšně spolupracoval už v minulosti a mezi jehož čelnými pracovníky měl řadu osobních přátel. Francouzi souhlasili a byla dohodnuta operace o dvou fázích: v první jejich výzkumná loď Le Suroit pod vedením, Ballardova přítele Jeana-Louise Michela propátrá určenou oblast mořského dna svou nově vyvinutou sonarovou aparaturou nazvanou SAR (Sonar acoustique remorqué), ve druhé fázi americká výzkumná loď Knorr provede pomocí Arga vizuální prověrku všech v úvahu připadajících objektů, které objevil SAR, z nichž - jak Ballard věřil - jeden musí být vrak Titaniku. Po jeho nalezení Argo a ANGUS, který Knorr též poveze, pořídí videovou a fotografickou dokumentaci.

V čase zbývajícím do zahájení expedice dr. Ballard a Jean-Louis Michel strávili stovky hodin nad konečným určením oblasti průzkumu. Shromáždili množství údajů o místě dávné katastrofy a vzali v úvahu i všechny pochybnosti o správnosti pozice Titaniku, kterou vypočítal jeho čtvrtý důstojník Boxhall. Nakonec vytyčili jako primární oblast prostor o rozloze jednoho sta čtverečných mil a v případě neúspěchu hodlali prozkoumat prostor dalších sto padesáti čtverečných mil, který se sice zčásti překrýval s původním, ale celkově byl situován víc na východ. První i druhá fáze expedice měly dohromady trvat pět týdnů.

Film Titanic

Gigantický film o velké tragédii, která vzrušuje svět více než šestaosmdesát let. Jeho zrod provázely legendární potíže, ale i obrovské úsilí a doslova technické zázraky. Je to nejdražší z dosud natočených filmů. Diváka okouzlí Titanic v dosud nejvěrnějším provedení i unikátní filmové záběry skutečného vraku.
Film získal 11 oscarových ocenění včetně nejlepší film.

Byl obrovský a luxusní. Lidé o něm ve své pýše říkali, že je nepotopitelný. Když vyplouval Titanic na svou první plavbu, byli na jeho palubě také chudý Jack a bohatá Rose. On vyhrál lístek v pokeru, ona měla pronajato jedno z nejluxusnějších apartmá. Prožili spolu nejkrásnější chvíle života a slíbili si, že už se nikdy nerozejdou - až do oné osudné noci, kdy pýcha lidstva narazila v Severním moři do ledovce, který Titanic neúprosně poslal ke dnu. Krásná romance se změnila ve zběsilý a tragický boj o záchranu. Kolik jim zbývá? Hodina, možná dvě...

Během filmu, který trvá téměř 200 minut prožijete milostné dobrodružství, napínavé drama a katastrofu.

Titanic. Někteří tuto změnu uvítali, někteří nadšeni nebyli. Cestování na Titaniku bylo jednak nákladnější, neboť lístek druhé třídy tady stál víc než lístek první třídy na lodích, kterými chtěli původně plout, a nemálo z nich znepokojovala právě jeho mimořádná velikost. Jiným zase vadil fakt, že jde o první plavbu, která je u každé lodi provázena spoustou pověr.
Titanic zhruba týden před vyplutím. To byla příliš krátká doba na to, aby se poznali a vytvořili sladěný tým, i na to, aby se dokázali bez potíží na tak velké lodi orientovat. Situaci zkomplikovala i velká stávka horníků, probíhající právě v době, kdy měl Titanic vyplout. Nedostatek uhlí dolehl i na velké rejdařské společnosti, White Star Line nevyjímaje. Titanic potřeboval pro svých 159 nenasytných topenišť 650 tun uhlí denně, a aby mohl vůbec vyplout, musela společnost zrušit plánované plavby svých parníků Oceanic a Adriatic a jejich uhlí přemístit do bunkrů Titaniku. Ale ani to nestačilo a White Star Line odkoupila uhlí ještě od jiných lodí, například od amerického New Yorku.
Titanic kotvil v Southamptonu, způsobil kapitán Smith hodně rozruchu svým požadavkem vyměnit na poslední chvíli vrchního důstojníka W. M. Murdocha za H. T. Wilda, který pod Smithem sloužil jako vrchní důstojník na Olympiku. Společnost požadavku svého komodora bez námitek vyhověla a Wilde byl pro tuto plavbu přemístěn z Olympiku na Titanic.
v dokonalém stavu.
e zdála absurdní.

Ve tři čtvrtě na deset zazněla píšťala lokomotivy, zasyčela pára a vlak se dal do pohybu. Za necelou hodinu a půl vjížděl do southamptonského přístavu. V přístavišti se tyčil ve vší své mohutné majestátnosti


 

Náhledy fotografií ze složky


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář